THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak sa nám nejako s oslávencami roztrhlo vrece. Po uhladených elegánoch z EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN si turné k štvrťstoročnici vystrihli zúriví škótski punkeri THE EXPLOITED, ktorí pred rokom zmietli pezinský festival Hodokvas. Bratislavská zastávka tour ako príjemný bonus uviedla vystúpenie KARPINY, bratislavskej legendy, ktorej koncertné aktivity sú viac sporadickými sviatkami ako pravidelnou rutinou.
KARPINA sa na pódium dostala s približne hodinovým meškaním a spustila vo veľkom štýle – pätica hudobníkov v rammsteinovských bielych košeliach a kravatách vystrihla svojský cover „Ameriky“ od nemeckých superstars, s pre kapelu typicky cynickým humorom pľuvajúci na celé „vidiecke“ Slovensko. KARPINA si okrem viac či menej vtipných coverov vybudovala vlastnou tvorbou meno v dobách kvitnúceho „mečiarovského“ marazmu, a tak sa ťažko čudovať, že odzneli aj ostro kritické „Slovenský štát“ („Máme novú korunu, máme novú vládu/Zastavme sa bratia, skapeme od hladu/Robiť sme sa neučili, kradli čo sa dalo/pre tú našu republiku bude všetko málo.“) či „Slovenský národ“ („My sme ten národ - slovenský národ, národ, ktorý za pravdu horí/My sme ten národ - slovenský národ, ožratí, leniví, sprostí a chorí“). Skupina posilnená o Tomaxa Gabrisa, pôsobiaceho o.i. v „slovenských EXPLOITED“ KONFLIKT, ale i v metalových GALADRIEL či TEARS ASIDE podala kvalitný výkon na pomedzí punku a metalu. O tom, že KARPINA vie hrať (aj keď sa jej nie vždy chce :-) na solídnej inštrumentálnej úrovni ťažko polemizovať. Ako malá pikoška dokazujúca toto tvrdenie poslúži fakt, že z dvojice veľmi podobných bicích postavených na pódiu patrili hlavným hviezdam tie výrazne jednoduchšie.
Po trištvrtehodine zakončenej prerobenou „Sex & Violence“ z repertoáru THE EXPLOITED (pod názvom „Držím balans“ odspievanou na jednej nohe stojacim Elvisom) sa pódium uvoľnilo pre Wattieho a spol. Frontman s indiánskym účesom, dvojica k nerozoznaniu podobných maníkov s gitarou, resp. basou a takmer neviditeľný bubeník odpálili hodinu a štvrť trvajúcu smršť. Koncertnému prevedeniu starších i novších skladieb dominovali punkové „umca-umca“ bicie, ktoré celú produkciu tlačili, na rozdiel od takmer thrashmetalových štúdioviek, do tradičnejšieho, ale nesmierne agresívneho politického, „proletárskeho“ punku. Wattie sa so spevom „nesral“, celý koncert odreval v jednej polohe, gestikulujúc a neustále komunikujúc s divým publikom. Snáď 600 návštevníkov vytvorilo slušný kotol, doslova explodujúci pri každej známejšej skladbe, s korunou v podobe očakávanej „Beat The Bastards“ z rovnomennej a snáď najznámejšej nahrávky THE EXPLOITED. Napriek jednoznačne vrelému prijatiu zo strany obecenstva však treba dodať, že Škóti sú v aktuálnej forme do veľkej miery kapelou pre starých fans, a už dávno neokupujú miesta na špičke pelotónu v zmysle novátorstva a originality. Show mala obrovské gule (a obzvlášť výkon gitaristu, ktorý doslova hral „za dvoch“ sa nedal prehliadnuť), ale verím, že inak by tomu nebolo ani v prípade vystúpenia niektorých z početných epigónov tejto legendy. Škoda až vražedne prepáleného zvuku, aparatúra hlavne vo viachlasoch evidentne nevládala.
Napriek všetkým a do veľkej miery subjektívnym som rád, že Slovensko (a Bratislavu) prestávajú obchádzať kapely svetového mena a koncentrácia zaujímavých koncertov je čím ďalej, tým väčšia. Slušná návštevnosť (nielen) tejto akcie je prísľubom. Rastúci počet agentúr schopných doviezť chutné sústo je dobrým znamením toho, že po rokoch suchoty sa aj u nás snáď definitívne blýska na lepšie časy.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.